Právě jsem přišla ze zahrady a tam můj mladší bráška foukal bubliny bublifukem. Když jsem ho viděla napadla mě takoví idea. :) 'Život jako bublina.' Možná to bude zase jen jedna z těch kravin, z těch výplodů mé fantazie, ale za zkoušku to stojí ne?
Představte si bublinu, právě ji nějaké dítě vyfouklo z bublifuku. Ta bublina jsi Ty… Právě jsi si narodila a všichni plní očekávání a radosti čekají... Čekají, jestli nepraskneš jako ta bublina… Už letíš dál a né vždy je každá krásně zbarvená. A když letíš a letíš všem se zdá, že už letíš dlouho. Že už musíš každou chvílí prasknout a za pár okamžiků praskneš… A už jseš mrtvý(á)... Už se nedá nic vrátit, už nemůžeme udělat krok zpět…

Ne vždy se zabijeme sami. Někdy nás zabije věc, co nám přeletí přes cestu. Někdy nás někdo zabíjí úmyslně a my se tomu nemůžeme bránit. Stejně jako nemůžeme ovlivnit to, jak si s námi vítr zahrává, je to jen na něm, kam nás odnese a kdy nás zabije… Někdo věří, že ten vítr je bůh, někdo že je to osud, ale ať to je, co to je, je to nespravedlivé.










To je zajímavá myšlenka...